Naši sponzoři
Výroční zprávy
2010
2009
2008
2007
ZE ŽIVOTA DOBROVOLNICE
Do Domova pro seniory dochází dobrovolníci z různými osudy a s různou motivací, proč chtějí pomáhat seniorům. Ráda bych Vám jeden takový osud více přiblížila a popsala autorčinými vlastními slovy.
Paní Dana Pilařová je dobrovolnicí v našem domově již třetím rokem a dochází za paní Vlastou Kimlovou. Mají spolu moc krásný vztah, ale posuďte to sami po přečtení článku.
Paní Kimlová a paní Pilařová
Při rozhovoru ohledně motivace k dobrovolnictví paní Pilařová říká:
"Přemýšlím o svém dobrovolnictví… Přemýšlím a vzpomínky mě zavádějí do dětství. Tam někde to začalo, u mé babičky, u rodičů. Vzpomínám, jak na vesnici vždycky pomáhali nejen sousedům ale i cizím lidem, kteří se dostali do nesnází. Vzpomínám na rodinu, která procházela kolem vesnice na výlet a spustila se průtrž. Babička je všechny pozvala domů, usušila a dala jim vlastní oblečení a nabídla nocleh. Vzpomínám na jeden Štědrý večer, kdy jsme nesli s bratrem jedné osamělé paní štědrovečerní večeři, kterou maminka nachystala do kastrůlku a přidala i cukroví a ovoce. Ani jsme tu paní pořádně neznali. Tatínek na jedné dovolené na Moravě potkal na poli babičku s trakařem, pomohl jí s nákladem domů, a pak strávil zbytek volných dní na jejich hospodářství, kde sekal trávu a pomáhal s dobytkem, protože oba hospodáři už byli staří. Ve svém povolání byl přitom profesor.
Ale důležitá na tom byla jedna věc - všechno se dělo naprosto samozřejmě, jako by to ani jinak nešlo.
V Praze se pak vždycky našel nějaký osamělý člověk, kterému bylo potřeba něco obstarat, donést nákup, nechat opravit vysavač. Jednou to byla nevidomá paní, podruhé maminka našeho kamaráda, o kterou se sice on sám perfektně staral v její nemoci, ale vykoupat se od něj nenechala, a tak se moje pomoc hodila.
Před několika lety přišel domů můj nejstarší syn s nápadem, že bude chodit do Domu seniorů Elišky Purkyňové jako dobrovolník. Hrál hezky na housle a rozhodl se s jednou kamarádkou uspořádat občas v Domově koncert. Po čase se zmínil, kolik je tam opuštěných lidí. Protože v té době právě zemřela maminka mého kamaráda, za kterou jsem každý týden chodila, šla jsem se zeptat, jestli bych nebyla potřebná tam. Od té doby docházím do Domova - zpravidla dopoledne, když jsou děti ve škole. Je to krásné i smutné. Příjemná je ta věc, že pokaždé vám setkávání se starším člověkem přinese hezký vztah, někdy i přátelství. Nahlédnete do jeho života, seznámíte se s rodinou, pokud nějakou má, víte o jeho bolestech. Povídáte si, také on se dozví hodně věcí o vás, začne se o ně zajímat. Smutnější okamžiky nastávají, když zpozorujete, že váš přítel začíná chřadnout, ubývají mu síly, a jednoho dne najdete pokoj prázdný. Už jsem tuto zkušenost udělala dvakrát, pokaždé mi bylo opravdu hodně smutno. Ale pokaždé jsem se zase vrátila. To jsou chvíle, kdy si víc než kdy jindy uvědomuji, jak pravdivé jsou verše Jaroslava Seiferta:
Ovoce dní je na ošatce
a zardívá se, chutná sladce
den nakrojený v Orloji.
Čas klíč má k radosti i k hoři
a otvírá nám obojí.“
Paní Pilařová říká :
"Za paní Kimlovou docházím do Domu seniorů druhý rok," říká paní Pilařová. "Jsou to pro mě vždycky velmi přínosné chvíle. V pokoji paní, která je prakticky upoutána na lůžko, vždycky ustoupí moje vlastní starosti do pozadí a priority se trochu pomíchají. Kolikrát přijdu do Domova s hlavou plnou různých důležitých záležitostí, a když odcházím, nezdají se mi už vůbec důležité. Navíc je paní Kimlová duševně velmi čilá, můžeme si povídat, vím všechno o její rodině, dovídám se o jejím životě. Ona ví prakticky všechno o mně a zná už i moje děti. Řešíme spolu i oblečení, módu, účes... Paní Vlastička zůstává totiž dámou i v pokročilém věku a s chorobou, která je velmi progresivní. Můžeme spolu prožívat chvíle radostí i chvíle méně příjemné, tak jak v životě nastávají. Hodně si vážím velkého stupně důvěrnosti, který mezi sebou máme. Nemusím se před ní nijak přetvařovat - stejně jako ona přede mnou. Na návštěvu u Vlastičky se vždycky těším, čas u ní ubíhá hodně rychle, a když se ještě u dveří za ní otáčím, bývá mi smutno."
A paní Vlasta Kimlová se při vzpomínce na dobrovolnici usmívá a říká:
"I když je paní Pilařová časově vytížená, neboť má vlastní rodinu – stará se o svou maminku, manžela, dva kluky a dceru - tak je hodná, že si najde čas i na mě. Jsem moc ráda, že mě navštěvuje. Je to moje sluníčko, které mě vždy potěší a zlepší mi náladu na celý den. Už se těším, až mě zase navštíví."
Napadá mě, jaké je to štěstí mít někoho takového ve svém životě a všem dobrovolníkům bych ráda touto cestou moc poděkovala.
Připravila: Petra Uhlířová, DiS